Historie stínění (3. část): Technické řešení pro řízené proudění vzduchu i ochranu historických staveb

Okenice nemusí být jen klasickým zakrytím okenního otvoru. V historii existovala celá řada speciálních typů, které se konstrukčně podobaly běžným okenicím, ale plnily výrazně sofistikovanější funkce. Od větracích otvorů ve spížích, přes okenice zajišťující sušení sladu či papíru, až po složité žaluziové systémy v hospodářských budovách. Jejich nepochopení nebo nevhodné zazdění dnes často vede k vlhnutí a poškození vzácných staveb.

Speciální okenice

Kromě běžných okenic se setkáváme také s velmi důmyslnými výplněmi otvorů ze dřeva, které jsou konstrukcí identické s okenicemi. Jsou to například okna ve vikýřích ve střechách, uzavření oken v neobývaných částech budov, větrací okna spíží. Za mimořádně zajímavé typy okenic lze považovat výplně otvorů, které mechanicky, bez jakéhokoli pohonu, zajišťovaly konstantní nepřetržité proudění vzduchu žádoucím směrem a rychlostí. Díky těmto okenicím bylo možné sušit slad na pivo či whisky, vyrábět papír. Žaluziové pevné okenice mají barokní sýpky, některé chlévy a konírny. Časté nepochopení funkce takových okenic a jejich zazdění či nahrazení sklem vede k zavlhnutí celých vzácných staveb, narušení přirozeného proudění vzduchu a nenahraditelným škodám.

Vnitřní okenice

Větší část výše uvedených důvodů existence okenic se váže k okenicím vnějším, které jsou takříkajíc v první linii v ochraně oken i interiéru.

Vnitřní okenice jsou naopak velmi výrazným prvkem interiéru, zejména výstavnějších budov. Svým provedením, kvalitou vypracování, dekorativností a členěním výrazně zvyšují estetickou hodnotu místnosti. Velkou měrou také v uzavřeném stavu ovlivňují teplotní chování objektu. Ještě více zpomalují výkyvy teplot v nevytápěných interiérech.

Můžeme citovat z manuálu pro služebnictvo z druhé poloviny 18. stol. z německých pramenů:

„Když vstoupíte do sálu, ráno otevřete horní lamely, aby slunce zahřálo vzduch; dolní lamely držte zavřené pro ochranu před průvanem. Po večeru zavřete všechny okenice a krb rozdělávejte brzy, aby místnost byla celou noc teplá. Lamely musí být čisté a snadno posuvné, aby mohly být přizpůsobeny počasí a potřebám světla a vzduchu.“

Vnitřní okenice byly v zámeckých interiérech běžné od 16. do 19. století a měly několik praktických funkcí. Především chránily před chladem a průvanem, protože tvořily druhou bariéru proti úniku tepla z místnosti, zvláště tam, kde bylo mnoho velkých skleněných ploch. Uzavíraly se brzy večer, aby teplo z kamen zůstalo uvnitř, a otevíraly se během dne, kdy do místnosti pronikalo slunce. Dále umožňovaly regulovat množství světla, poskytovaly ochranu cenným textiliím a malbám před slunečními paprsky a zajišťovaly soukromí, aniž by úplně bránily ventilaci. Lamely bylo možné nastavit tak, aby propouštěly čerstvý vzduch, což pomáhalo snižovat vlhkost a chránilo dřevo i omítky před poškozením. Okenice také pomáhaly zabraňovat vzniku plísní v chladných a vlhkých místnostech pravidelným větráním.

Vnitřní okenice se stávají v 19. století nedílnou součástí tehdy módního dřevěného obložení stěn, utvářejí celistvý vzhled místnosti a jsou často velmi důmyslně zapuštěny do ostění okna. Dřívější typy vnitřních okenic zase často korespondují s členěním oken nebo dveří v místnosti, mívají světlé nátěry a kazetové výplně.

Konstrukční řešení okenic

Následující přehled si neklade za cíl úplnost ani terminologickou přesnost, jde o pohled na konstrukci okenic z výrobního hlediska.

Celistvé okenice byly typické pro středověk, byly vyrobeny ze silných fošen, okované železnými pásy, často zabezpečené železnými závorami. Byly součástí obranného opevnění budov.

Svlakové okenice byla svislá prkna spojená vodorovnými a někdy i šikmými svlaky, některé měly větrací otvory

Rámové (kazetové) okenice byly tvořeny rámem a vloženými výplněmi, ať už prkennými nebo kazetovými. Tyto okenice se používaly na vnějších i vnitřních stranách oken. Byly časté například u barokních zámků.

Žaluziové okenice byly tvořeny rámem, do nějž byly upevněny pevné nebo otočné lamely. Tyto okenice bývají na výšku okna jednodílně nebo mohou být i členěny na horní a spodní část otevíravé samostatně.

Modernější typy těchto okenic nejsou jen otevíravé otočně, jako okna, ale mívají také mechanismus pro jejich nadzvednutí, často dokonce se samostatným ovládáním pro horní a dolní část.

Skládací okenice jsou umístěny uvnitř, jsou vybaveny kloubovými závěsy, takže v otevřeném stavu zakryjí celý okenní otvor, ale při zavření je lze umístit do špalety okna. Tam se stanou nedílnou součástí obložení a jsou tak prakticky neviditelné. Některé z pokročilých typů mají dokonce skryté ovládací kličky, takže nic nenarušuje jejich estetické vyznění.  

Svinovací okenice (rolety) jsou vyrobeny z vodorovných dřevěných lišt nebo kovu, svinují se pomocí kladkového mechanismu do truhlíku, často zapuštěného do napraží okna.

Posuvné okenice se pohybují se horizontálně či vertikálně, často u modernějších staveb, ovšem jejich původ a kování pro posuv je znám a využíván již delší dobu.

Oplechované okenice jsou dřevěné okenice pobité plechem, používané pro zvýšenou ochranu okenního otvoru.

Některé z těchto okenic se používaly pouze sezónně. Byly nasazovány na závěsníky umístěné ve stěně. Některé objekty byly dodatečně vybaveny „zimními okny“, které se nasazovaly na zimu, přes léto se používaly okenice pro stínění. Stejně tak jsou známy případy, kdy se před jednoduché okna nasazovaly vnější okenice na zimu.

Materiály pro okenice

Nejběžnějším, a dnes s odstupem času můžeme říci i nejvhodnějším materiálem, bylo dřevo.

Vzhledem k jeho opracovatelnosti, poměru pevnosti a hmotnosti, opravitelnosti a snadné údržbě bylo ve všech regionech nezastupitelné. Přesto se využívaly i zcela odlišné materiály, podle geografické polohy a zvyklostí. Ve starém Řecku se zmiňují okenice mramorové, na Dálném východě mřížoví a výplety z různých travin, bambusu a podobně.

Vraťme se ale ke dřevu. Podle regionu a tradičních místních zdrojů se pro výrobu okenic používalo nejčastěji dřevo borovice, modřínu, jedle, později smrku. Z listnatých stromů pak dřevo dubu, okrajově snad jasanu.

Kování

Velmi důmyslné a funkční bylo provedení kování na okenicích. Umožňovalo zafixování okenic v otevřeném i zavřeném stavu, bývalo doplněno háčky pro snadnější manipulaci i později nejrůznějšími pákovými mechanismy umožňující opravdu různorodé způsoby otevírání a regulace.

Okenice pro budoucnost

Okenice jsou nedoceněným prvkem staveb. Kromě funkcí, které nabízely našim předků a které můžeme s úspěchem využívat i dnes v moderním pojetí, mohou přinést i další nové uplatnění – například jako zdroj energie – ochrana před sluncem může být dnes využita s fotovoltaickými články. A další dnes nečekané možnosti na své uplatnění na okenicích ještě čekají.

Text: Ing. Marek Polášek, Ph.D. Výzkumný a vývojový ústav dřevařský
Obrázky autor a Wikipedie Commons licence k volnému užití. 

Celé téma tohoto článku bylo prezentováno na konferenci STÍNICÍ TECHNIKA V HISTORICKÝCH BUDOVÁCH, pořádané Svazem podnikatelů ve stínicí technice 17. září 2025 v rámci veletrhu FOR ARCH. Videa k jednotlivým prezentacím z konference naleznete zde.