Historie stínění (2. část): Proč vlastně okenice

Okenice nejsou jen historickým doplňkem oken, ale překvapivě promyšleným technickým prvkem, který po staletí plnil řadu funkcí zároveň. Chrání před povětrností, zvyšují bezpečnost, regulují světlo, podporují větrání a dokonce ovlivňují akustiku budov. Jejich konstrukce, promyšlená do nejmenšího detailu, z nich dělá nadčasové řešení, které se osvědčilo i v těch nejnáročnějších podmínkách.

Ochrana před povětrností

To, že okenice brání účinkům povětrnosti, je naprosto zřejmé. Tak zřejmé, že si zapomínáme klást otázku, jak je možné, že dřevěný prvek, vystavený celou dobu své existence slunečnímu záření, větru, deští, mrazu a dalším vlivům, měl životnost mnoha desítek let a jak je možné, že se dochovaly i okenice staré několik staletí.

Je tomu tak díky jejich konstrukci. Vždy se jedná o prostorově stabilní prvek – ať už tvořený svlakem nebo rámovou konstrukcí. Byly řešeny tak, že na nich nevznikal prostor pro hromadění vody nebo sněhu, spoje byly vymyšleny tak, aby do nich nemohlo zatékat. Voda, která přes okenice protekla, ztratila dynamiku tvořenou větrem a volně stékala na parapet nebo se odtrhla na hraně okenice.

Kotvení okenic bylo provedeno přímo do ostění – nejpevnější části ve stěně – často pomocí závěsníků, které byly zakotveny pomocí nabobtnalých dřevěných špalíků. Odolávaly tak působení větru a dalších sil. Měly dodatečné kování, které je fixovalo v otevřené nebo uzavřené poloze. Často byly jako důležitý prvek stavby udržovány v použitelném stavu. V pozdějším období byly už vyráběny s ohledem na opravitelnost.

Dřevěné okenice tak chránily před povětrností nejen okno, ale i sebe samotné.

Ochrana před vniknutím osob

V každé době se našly osoby, které měly majetnický vztah i k věcem patřícím někomu jinému. Zloděje najdeme už ve Starém zákoně, mezi vykradači pyramid ve starém Egyptě a možná i mezi dnešními zvolenými pohlaváry. Metody krádeží se vyvíjely neméně dynamicky, jako ostatní lidské vědění, ale vloupání do stavby oknem bylo (a zůstává) jedním z těch častějších způsobů.

O funkci zabezpečení objektů se dělí okenice a mříže, často instalované i na tomtéž okně. Mříže byly instalovány převážně v přízemí objektů, vyšší patra již byly chráněny převážně jen okenicemi. Proto také okenice v zavřeném stavu nemají z venkovní strany přístupné žádné ovládací mechanismy. Samozřejmě, že dřevěné okenice nejsou nepřekonatelnou překážkou, ale svou roli sehrávaly po celá staletí velmi dobře.

Ochrana před osluněním

Ostré slunce a s ním spojené přehřívání interiérů vedlo k velkému rozšíření okenic, a to nejen v jižních a přímořských krajích, ale i u nás. Zajímavým dobovým aspektem je, že bílá neopálená pleť byla po mnoho staletí znakem bohatství a nadřazenosti.

V antice byla bílá pleť symbolem vyššího postavení a ženy ji dosahovaly pomocí pudrů. Ve středověku představovala ideál bledost spojená s čistotou, proto se šlechta chránila před sluncem. V období renesance se opět dostala do módy bílá kůže, tentokrát ženy používaly bělicí směsi, často i jedovaté. Baroko a rokoko vyzdvihovaly bílou pleť jako vrchol tehdejší módy, běžnou se stala ochrana před sluncem i populární pudrování. V 19. století byla světlá pleť znakem vyšší třídy a ženy nosily parasoly či krycí oděvy.

Jiné důvody měli obyvatelé klimatických pásem s vyššími teplotami a dlouhým slunečním svitem. Jejich potřebu chránit interiér před prudkým sluncem vyřešily okenice s regulovatelným prostupem světla a s podporou proudění vzduchu. Ve vyloženě suchých a horkých oblastech se uplatnily pro tento účel husté mříže z nejrůznějších materiálů přímo jako součást okna. Například na blízkém východě se používá „mashrabiya „ – výplň okna tvořená mřížováním. Termín „mashrabiya“ pochází z arabského slova „mashrafa“ (místo osvěžení), které odkazuje na místo, kde se uchovávala voda v chladu.

Zajištění ventilace a proudění vzduchu

Velmi důmyslným pokrokem bylo nastavitelné ovládání jednotlivých částí okenic, které umožnilo nejen regulovat osvětlení interiéru, ale přímo napomáhalo proudění vzduchu.

Již od konce 18. stol. byl využíván zajímavý fyzikální jev pro ventilaci interiéru pomocí žaluziových okenic. Tento systém byl později ještě zdokonalen možností nastavit jiný úhel sklonění okenice v její horní a spodní části.

Princip fungování žaluziových okenic spočívá v kombinaci řízené přirozené ventilace a ochraně proti přehřívání interiéru, přičemž využívá fyzikálních jevů spojených s prouděním vzduchu a přenosem tepelné energie. Lamely těchto okenic jsou pevně fixovány v rámu pod přesně stanoveným úhlem, který je výsledkem historického vývoje a optimalizace, a to kolem 30–40 °. Díky tomuto sklonu lamely maximalizují odraz dopadajícího slunečního záření během dne; tím efektivně snižují množství tepelné energie, která proniká do interiéru, a omezují tak riziko přehřívání vnitřních prostor.

Obrázek 8.: Nálezový stav žaluziové okenice

Současně jsou lamely navrženy tak, aby umožňovaly volné proudění vzduchu v obou směrech – tedy jak směrem z exteriéru do interiéru, tak naopak. Proudění je způsobeno rozdílem tlaků vlivem rozdílů teplot mezi vnitřním a vnějším prostředím. Teplejší vzduch z přehřátého okolí a případně vnitřního prostoru stoupá vzhůru, přes horní část okenic ven. Tím vzniká proudění, kdy je do místnosti nasáván chladnější vzduch z vnitřních částí domu nebo z vnějšku. V noci je tento jev ještě výraznější, kdy po ochlazení fasády a poklesu venkovní teploty dochází k efektivnímu pasivnímu ochlazování interiéru bez rizika vzniku průvanu, protože pohyb vzduchu je pomalý a rovnoměrný.

Konstrukční pevnost lamel a jejich fixace zajišťují, že proudění vzduchu zůstává kontrolované a nedochází k zatékání deště. Výsledkem je efektivní systém přirozené výměny vzduchu, který umožňuje udržet příznivé mikroklima v interiéru s minimální energetickou spotřebou a bez potřeby aktivních klimatizačních zařízení.

Zajištění ochrany vnitřního prostoru při umožnění a ovlivnění šíření zvuku

Specifickým, ale technicky velice pokročilým využitím okenic jsou okna věží a zvonic. Na první pohled jednoduché konstrukce šikmých lamel, které chrání interiér věže a zvony před vlivy povětrnosti. Ovšem zdání klame – tyto žaluzie mají přesné a staletými zkušenostmi prověřené parametry, které i v tak exponované pozici chrání vnitřek věže před zatékáním, nadměrným průvanem – větrem (který může ovlivnit i statiku krovu) a před teplotními rozdíly na povrchu zvonů. Navíc je i moderními studiemi prokázán vliv těchto okenic na kvalitu zvuku zvonů, kdy příliš velké mezery mezi lamelami znemožňují využít akustiky stavby a vedou k výraznému zhoršení zvuku zvonů.

Nabízí se otázka – jestliže již středověké okenice umožňovaly regulovat akustiku interiéru věží, nebyly by tyto možnosti s výhodou využitelné i dnes – při ochraně před vnějším hlukem či zlepšení akustiky interiéru při současném větrání?

Ochrana oken samotných

V dobách, kdy sklo bylo velmi nákladným a obtížně dostupným materiálem, byla významnou rolí okenic i ochrana oken samotných. V objektech se sezónním využitím, jako byly lovecké zámečky či letní sídla šlechty, bylo použití okenic na zimu zcela obvyklé. Uzavřením objektu a použitím okenic se zpomalily teplotní výkyvy interiérů nevytápěných budov, snížilo se riziko kondenzace a poškození mobiliáře. Stejně tak omezením rychlých změn teplot povrchů oken pokleslo riziko jejich hniloby v důsledku jejich rosení.

Text: Ing. Marek Polášek, Ph.D. Výzkumný a vývojový ústav dřevařský
Obrázky autor a Wikipedie Commons licence k volnému užití. 

Celé téma tohoto článku bylo prezentováno na konferenci STÍNICÍ TECHNIKA V HISTORICKÝCH BUDOVÁCH, pořádané Svazem podnikatelů ve stínicí technice 17. září 2025 v rámci veletrhu FOR ARCH. Videa k jednotlivým prezentacím z konference naleznete zde.