Eva Jiřičná – česká světoznámá architektka a designérka žijící ve Velké Británii
Drobná, sympatická rodačka ze Zlína, vypadající křehce, ale současně silná osobnost. Její oblíbenou barvou je žlutá, kterou v řadě případů používá i ve svých projektech. Je proslulá svými schodišti, u nichž používá kovová upínací lana, a kovovými konstrukcemi se sklem. Žije v Londýně, kde má vlastní architektonické studio Eva Jiricna Architects, ale my jsme ji navštívili v jejím pražském studiu AI Design a položili jí pár otázek.
Jak byste sama charakterizovala své projekty – co je pro ně, podle Vás, specifické?
Těžko říct, jak bych charakterizovala své projekty – snažím se z celé duše a z celého srdce najít odpověď na daný problém a jsem si vědoma toho, že výsledek je rozpoznatelný – sama se nesnažím o žádný styl nebo specifický estetický výraz, ale asi je vidět, že to vyšlo ze stejné ruky. Jediná věc, které jsem si vědoma, je, že mi záleží na tom, aby konstrukční řešení bylo čisté, ekonomické a esteticky natolik vyřešené, že by statické řešení bylo na výsledku čitelné.
Jaká zadání máte nejraději?
Můj životní problém je, že mám ráda prakticky všechna zadání – do každé nové tématiky a úkolu se s radostí pustím. Samozřejmě s jedinou výjimkou – jestli to není proti mým morálním principům a mému svědomí.
Naše čtenáře budou samozřejmě zajímat nejvíce projekty, na kterých se uplatňuje stínicí technika. Jaký je Váš vztah k ní, ve kterých konkrétních projektech a jakým způsobem jste ji použila?
V dnešní době nemůžeme ignorovat fakt, že když se budovy přehřívají, je nutné je chladit, a to vyžaduje energii. A když jsou budovy špatné nebo nedostatečně izolované, je nutné je vytápět víc než by bylo nezbytné, a to také potřebuje energii. Jako všechny problémy, které s architekturou souvisejí, i tento je jednou z absolutních nutností, které architekt musí brát vážně. Pokud se týká izolace, jsou různá pravidla na složení a výběr materiálu, na specifikaci oken atd. Pokud se týká stínění, je to trošku složitější. Nemám ráda malá okna, protože miluji světlo a považuji za důležité být součástí vnějšího světa i když sedím uvnitř budovy. Také nemám ráda všelijaká speciální skla, která sice odrazí tepelné paprsky, ale v interiéru způsobují zkreslené vnímání barvy předmětů a vytvářejí zrcadlový efekt z pohledu vnějšího. Proto se vždy snažíme přesně sledovat pohyb a úhel slunce v různých ročních obdobích a vytvořit zábranu tak, aby se tepelné paprsky do interiéru nedostaly. Možnosti jsou různé – sama nemám ráda, když se člověk musí pořád dívat na sluneční zábrany, ale mobilní systémy jsou někdy poruchové a někdy finančně nedostupné. Protože je to problematika těžká a složitá, je velmi zajímavé ji řešit.
Na který Váš projekt se můžeme v nejbližší době těšit?
Pracujeme na různých projektech – několika privátních domech, na stavbě nemocnice, nové fakulty humanitních věd, a jedné nebo dvou administrativních budovách.
Máte nějakou negativní vlastnost – myslím hlavně po pracovní stránce?
Jsem si vědoma toho, že nemám vlohy pro manažerskou činnost. Nebaví mě to, a možná právě proto to neumím. Současně ale obdivuji ty, kteří dokáží řídit nejen sami sebe, ale i velké kolektivy lidí.
Za další svůj nešvar považuji to, že neumím říci ne. Stává se mi proto, že nejen přijmu práci na několika projektech najednou, ale k tomu ještě působím jako členka poroty v soutěžích mladých projektantů nebo také přednáším jako hostující profesor na Královské Akademii umění v Londýně obor Architektura.
Jakou otázku byste někdy ráda dostala, ale zatím Vám ji žádný novinář nepoložil?
Odpovídám ráda na otázky, které se pořád neopakují a nutí mě přemýšlet o odpovědi. Jinak nevím o žádné otázce, kterou bych chtěla, aby mi někdo položil… Až taková situace nastane, dám Vám vědět.
Budu se těšit a děkuji Vám za rozhovor.
rozhovor vedla Ing. Štěpánka Lubinová
zdroje: wikipedie.cz, idnes.cz, archiv SVT
Prof. Ing. arch. Eva Jiřičná (* 3. března 1939, Zlín)
Vystudovala ČVUT v Praze, obor architektura, potom AVU v ateliéru Jaroslava Fragnera, od roku 1967 pracovala v pražském ÚBOKu. V létě 1968 odjela na stáž do Londýna, ale české úřady jí zabránily v návratu. Nastoupila v Ateliéru Louis de Soisson, kde projektovala přístav v Brightonu. Pak začala spolupracovat se známým architektem Richardem Rogersem. Známá je hlavně díky interiérům londýnských a newyorských módních obchodů a butiků, které navrhovala. Od roku 1996 je profesorkou, je vedoucí ateliéru architektury na VŠUP v Praze. V roce 2007 byla předsedkyní mezinárodní komise vybírající projekt stavby nové budovy Národní knihovny na Letné. Za svou práci získala také Řád britského impéria, byla zvolena členkou Královské akademie umění a uvedena do Americké síně slávy. Získala čestné doktoráty a profesury na několika vysokých školách. V květnu 2011 obdržela čestný doktorát Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.
Výběr z díla – Česká republika
- Lávka přes ul. Koliště v Brně, 1997
- Andersen Consulting (Tančící dům) – participace na interiéru. Praha, 1997
- Oranžerie Královské zahrady na Pražském hradě, 1999
- Byt ve Voršilské ulici v Praze, 1999
- Interiér bytu v Divadelní ulici v Praze, 1999
- Hotel Josef v Praze, 2002
- Kostel svaté Anny v Praze, 2004
- Hotel Maxmilián v Praze, 2005 – restaurování
- Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně
- Café B. Braun v Lékařském domě na náměstí I. P. Pavlova v Praze, 2010
Výběr z díla – zahraničí
- Canada Water – stanice metra v Londýně, 1999
- Velký vstup a recepce – Victoria & Albert museum, Londýn, 2006
- AMEC Headquarters, 2002
- přístavba knihovny Kimberlin, De Montfort University, 1997
- klenotnictví Boodles, Londýn, 2008
- klenotnictví Harrods fine, Londýn, 2006
- Royal Academy of art shop, Londýn, 2001
- hodinky na míru – Marcus, Londýn, 1999
- boty Joan & David, Londýn, 1994
- Legends nightclub, Londýn, 1987
- North Woolwich footbridge, Londýn, 1991
- Lockmeadow Pedestrian footbridge, Kent, 1991